Krásné místo na konci vsi, jen kousek od říčky Černá, dýchá podhorskou atmosférou a vybízí k zastavení, rozhlížení a vnímání okolní přírody. Obytný dům, kamenný chlívek a dřevěná stodola tvoří souhmotí, které vznikalo celá staletí a lze jej považovat za typické v Novohradských horách. Existující vazby mezi jednotlivými objekty, stejně tak jejich charakter neměníme. V domě objevujeme místa s potenciálem lepšího možného propojení s exteriérem, místa budoucí světnice a ateliéru. Nově proražená velká okna propojují lépe interiér s okolní krajinou. Paprsky slunce v průběhu dne prozáří dřív temná stinná zákoutí. Ctíme původní materialitu, historické prvky zachováváme. Nové zásahy přiznáváme v současném minimalistickém detailu. Dialog mezi starým a novým je všudypřítomný.

.

„Na dnešní den jsem se těšila. Anna, módní návrhářka, mě zve na zkoušku svatebních šatů do nového ateliéru. Tolik mi o něm vyprávěla! Se svým mužem učinili odvážné rozhodnutí a zrekonstruovali venkovské stavení v Novohradských horách. Tam žijí, tam má Anna své vysněné studio i šicí dílnu. Zaklapnu počítač a vyrážím na jih. Směřuji k místu, kde mezi stromy tuším obrysy venkovského stavení. Musí tu stát velmi dlouho. Příjezdová cesta vede ke štítu. Přistoupím blíž, abych rozeznala soudobé detaily. Anna na mě mává od hlavního vchodu a slibuje prohlídku na zítra. Začíná se stmívat.
Probudím se v podkroví. V peci praská dřevo a ke mně se line vůně čerstvě upečeného chleba. Je čas vstávat. Snídaně plná domácích produktů se právě podává u masívního stolu dole ve světnici. Místnost s pecí a s výhledy do tří světových stran je srdcem celého domu. Je mi jasné, že právě zde, pod trámovým stropem, se stoluje, debatuje, rozjímá. Francouzská okna, nově proražená do staré fasády, pracují s nejhezčími výhledy do krajiny a umocňují atmosféru místa. Připadá mi, že tu nic není nahodilé. Majitelka domu mě vede do svého ateliéru. Stačí ji k tomu pár kroků přes chodbu. Má ráda svůj převýšený sklenutý prostor po ránu, kdy se v něm rozlijí paprsky slunce. U samostatného vstupu může vítat zákaznice, aniž by narušily chod domu. Jsem pyšná na to, že já jsem výjimka. Dopoledne věnujeme zkoušce mých svatebních šatů a jejich úpravě. Po obědě se vydáváme na prohlídku dalšího stavení. Prý to býval chlívek, ale předtím se v kamenné stavbě i bydlelo. Nyní do něj majitelé s architekty navrací původní děj. Slouží jako ubytování pro hosty. Procházíme kamenným portálem do verandy a dál vstupujeme do nově vložené hmoty, která splňuje současný komfort. Neujde mi, že opálené desky ve štítu pod šindelovou střechou mají viditelné škvíry. Ty propouští pruhy světla do podkroví a vytváří atraktivní efekt. Nika pro uschování palivového dřeva je v místě původního vstupu. Směrujeme ke třetí, poslední stavbě samoty. Stodola schovává techniku a auta, které by jinak působily v této až panenské krajině nepatřičně. Za teplých večerů prý pán domu část stodoly otevře a ve venkovní kuchyni připraví pohoštění pro návštěvu. Dlouho do noci se pak sedí u ohně pod oblohou plnou hvězd. Plná dojmů se vracím do Prahy a přemýšlím, zda bych i já zvládla opustit ruch velkoměsta a přesunout svůj život na samotu.“